Ve čtvrtek, poslední prázdninový týden jsem dostal emailem pozvání na akci na Chřibské. Letos byla spojená se setkáním historických modelů a trochu jsem váhal se s klukama zúčastnit. Ale přece jsem odeslal výzvu a kluci zájem měli. Nakonec jsme se však rozhodli zúčastnit se pouze setkání bez spaní na letišti.
V sobotu ráno jsme se v klidu vyspali a potom jenom naložili auto modely a jeli. Z Liberce jsme si vezli chléb, gril a nějaké drobnosti. Jídlo jsme si chtěli koupit cestou. Při průjezdu Cvikovem nás nabídka obchodních center nenadchla, změnili jsme trochu cestu a navštívili ověřené centra v Novém Boru. Kluci si nakoupili jídlo dle chutě, neměli ale tácky na grilování a místo dřevěného uhlí byly na konci grilovací sezóny pouze brikety. Ale co, to je jedno.
Na Chřibskou jsem i přes změnu trasy trefili bez problémů. Historické modely již byly vystavené a tak jsme se pokusili vmísit s Markovým Šohajem a mým Férem. Účastníci naše modely obdivovali, ale bohužel jsme nesplnili limit pro stáří modelů. Šohaj o 5 roků a Fér jenom o rok. A to se i Pepa Bártík snažil vytelefonovat s jeho autorem, kdy opravdu Fér vznikl. Nakonec opravdu rok scházel.
Kluci na začátku akce byli hodně rozpačití. Skoro jsem začal litovat, že jsme si jenom nejeli zalétat na nejbližší kopec. Nakonec zvítězila příroda a kluci usoudili, že hlad je potřeba zahnat nějakým grilováním. Zapálit brikety bez podpalovače není žádná sranda. Letáky ze supermarketu špatně hoří sami, o rozhoření briket nešlo uvažovat vůbec. Kluci se vypravili na dřevo na podpal do lesa.
Za chvíli se vrátili s „trochou“ dřeva na podpal. Podle mne to bylo tak na vatru. Aktivita kluků vzrostla s narůstající hladem. U mne rostly obavy. Oheň založený na levném čínském plechovém grilu z výprodeje pálil barvu na grilu, tenké „ocelové“ plechy naštěstí vydržely. Nebudu rozebírat to, že gril byl zapálen metr od auta.
Po přemístění grilu na bezpečnější polohu vůči autu ho kluci obklopili a začali připravovat grilování, ochucení a nepořádek okolo sebe. Párečky, klobásky, kotletky, ale také i chleba kluky uspokojily tak, že další čas potřebovali na odpočinek po jídle. Postupem času se dostalo také na modely. Historici si odlétali svoji exhibici a začalo klasické volné létání. Honza začal hledat závadu na svém modelu, po usilovné analýze našel rozbitý přepínač učitel-žák na vysílači. Po opravě začal létat. Ondra zkoušel nejnovější modifikaci našeho EPPERa, silný motor, ovládaná křidélka, směrovka a výškovka se mu líbí. Při zkoušce „noření“ ale utrhl křidélko a po pádu modelu přišlo na řadu vteřinové lepidlo. Pár kapek tu, pár tam, další na prsty a letí zase.
Dalším bodem bylo zalétání dvouplošníku TAL „280“. 280 je v uvozovkách, děti si vyžádaly silnější AC motor. Éro léta hezky pomalu, Marek ho s potížemi začátečníka ovládá do závěrečného pádo-přistání. Zlomená vrtule není problém, jenom se musí pořádně přilepit deska akumulátorů. Ale to budeme dělat až doma.
Naše modelářské běsnění pokračuje snahou vyvlekat Šohaje na šňůře, Ondra u vysílačky, já jako vlečná. Závěr je ten, že Šohaje nelze vyvlekat bez silného protivětru. Honza padá na nízkou rychlost a éro je na generálku. Pokračujeme s EPPERama, akumulátory dobíjíme z autobaterie a doufáme, že auto nastartuje.
Večer uklízíme okolo grilu, nakládáme auto a vracíme se do Liberce. V autě kluci přemýšlejí o stavbě Talů, samozřejmě už s křidélky a silnými motory. Z rozpačitého začátku byla nakonec pěkná akce.